Můj příběh

522067_509312902437486_640655832_n

Narodil jsem se v Hodoníně, okresním městě na Jižní Moravě. Ve městě, kde se narodil náš první prezident, Tomáš G. Masaryk. V roce 1979 jsem maturoval na SZTŠ ve Strážnici. Potom jsem zahájil studia na VUT Brno, na strojní fakultě, kam bylo snadnější se dostat i s ne zrovna vynikajícím „kádrovým profilem“.

Moje rodina nebyla „správně politicky orientovaná“ a můj tatínek, který byl mým nejlepším kamarádem, mi od malička říkal: „Pokud nechceš žít život, jako já, dostaň se odtud co nejdřív“. A protože jsem věděl, že vycestovat na západ před absolvováním povinné vojenské služby bylo nemyslitelné, ukončil jsem studia, abych si mohl odsloužit vojnu a začít připravovat odchod ze socialistického Československa.

V roce 1985 se nám s manželkou a tříletou dcerou podařilo dostat přes Jugoslávii do Rakouska, kde jsme požádali o politický azyl a o povolení k pobytu v USA. Po osmi měsících prověřování našich důvodů k emigraci jsme v březnu 1986 odletěli do Californie, do San Francisca.

Začátky v USA nebyly snadné, nikoho jsme tam neznali, měli jsme na měsíc zdarma bydlení v brlohu plném myší a švábů. Ale měli jsme štěstí a po necelém měsíci se mi podařilo najít práci automechanika. Brzy na to jsem začal ještě o víkendech pracovat v půjčovně aut, a díky tomu jsme byli schopní se po pár měsících přestěhovat do krásného města kousek od San Francisca.

Potom už začalo být všechno pěkné; našel jsem si lepší a lépe placenou práci v nedalekém městě. Tam jsem během poměrně krátké doby získal důvěru majitele firmy a stal se manažerem velkého autoservisu. Konečně jsme si mohli dovolit splnit další z našich přání a v roce 1987 se nám narodila druhá dcera. Na začátku roku 1989 jsem otevřel vlastní autoopravnu a tím si splnil další svůj sen.

Do našeho poklidného a spokojeného života zasáhly události v ČSSR na konci roku 1989. Do té doby jsem nevnímal žádnou politiku, což jsem si předsevzal v den, kdy se nám podařilo utéct z dosahu komunistů. A vůbec mi to, po zkušenostech doma v ČSSR, nechybělo. Ale předpokládané pozitivní politické změny v naší vlasti mi nedaly spát; odešli jsme z domova z politických důvodů. Ty důvody pominuly, s komunisty je konec, Československo je teď svobodnou zemí. Není důvod žít v emigraci. Tak jsem si to představoval. Jak jsem se mýlil …..

V roce 1991 jsme poprvé od emigrace letěli domů. Založil jsem veřejnou obchodní společnost, získal obchodní kontakty v Hong-Kongu a na Taiwanu a začal do Československa dovážet hračky. Po zveřejnění mého článku v roce 1990 v jednom Československém motoristickém časopise, v němž jsem nabídnul pomoc s nákupem automobilů v USA, jsem obdržel množství žádostí a objednávek a začal do Československa posílat automobily.

V roce 1992 jsme se vrátili domů, do Československa, s představou, že je to nastálo. V roce 1994 moje společnost otevřela prodejnu autodílů a krátce na to nový, moderní autoservis v Hodoníně. Přes spoustu práce jsem ale nemohl nevnímat, že ona ta revoluce byla opravdu sametová; komunisté nejenže nebyli potrestáni, ale naopak s výhodou předrevolučních kontaktů a vzájemného propojení mnozí z nich získali velký politický a ekonomický vliv.

Ztratil jsem velkou část důvěry v lepší budoucnost naší země a vrátil jsem se s rodinou do Californie. Tam jsem pracoval jako prodejce automobilů, ale chtěl jsem znovu začít podnikat. Dal jsem tedy výpověď a se známým jsme založili společnost, která se věnovala úpravám a prodejem aut jedné prestižní německé značky.

V roce 2002 jsme se přestěhovali na Floridu, abychom byli blíže k domovu, protože jsme do ČR často cestovali z důvodu zdravotního stavu mého táty. Na Floridě jsem začal pracovat opět jako prodejce aut, kde jsem se brzy vypracoval na pozici manažera prodeje VW/Audi/Porsche.

V roce 2007 jsme museli udělat nelehké rozhodnutí; stav mého otce se zhoršil a my se proto vrátili zpět domů. Začal jsem opět do ČR dovážet zboží z USA, hlavně automobily, ale také stroje a zařízení. Najednou jsme opět byli v zemi, kde vládnou komunisté, tentokrát ukrytí v různých „demokratických“ stranách. Nechtěl a nemohl jsem tento fakt přehlížet a dával jsem svou nespokojenost zřetelně najevo. Na začátku roku 2009 mne oslovili lidé ze strany VV, stal jsem se jejím členem a v roce 2010 jsem za tuto stranu byl zvolen poslancem Parlamentu ČR. Tato strana měla velkou perspektivu, ale díky fatálním rozhodnutím jejího vedení byla její pověst brzy zničená. Nicméně pro mne zvolení znamenalo příležitost, jak upozornit na množství problémů a špatností, které se v této zemi dějí a na ne zrovna poctivé aktivity některých osob a subjektů. Tím jsem si dokázal udělat spoustu nepřátel ve sněmovně a ve vládě, často jsem měl proti sobě i vlastní kolegy v poslaneckém klubu, protože jít proti koaličním partnerům vedení strany a klubu nechtělo, ani když šlo často o věci, které nebyly zrovna „čisté“. Tak jsem se dostal například do problémů, když jsem jako jediný koaliční poslanec začal tvrdě vystupovat proti takzvaným církevním restitucím. Čelil jsem „přátelským radám“, ať do „toho nevrtám“, později dokonce výhružkám a varováním. Když jsem ale neuposlechl a proti „církevním restitucím“ bojoval dál, najednou se objevila různá trestní oznámení, vyšetřování, nakonec obžaloba a soud pro údajnou korupci. Ani tehdy jsem boj nevzdal, přestože mi vyšetřování a soudy zabíraly spoustu času a energie po dva roky, než mne soud zprostil obžaloby v plném rozsahu. Nakonec jsem se rozhodl na již schválený zákon podat stížnost u Ústavního soudu. Na to jsem ale potřeboval podpisy 41poslanců, což byl nesplnitelný úkol, protože kromě členů VV, které mezitím odešly z koalice, mi žádný jiný poslanec podpis nedal. Oslovil jsem tedy senátory, od nichž stačilo jen 18 podpisů na přijetí stížnosti Ústavním soudem. Nebylo to jednoduché (několik senátorů za ČSSD mi sdělilo, že předseda strany„zakázal cokoliv Chaloupkovi podepisovat“), přesto jsem na poslední chvíli požadované podpisy shromáždil a tím jsem církevní restituce dostal k Ústavnímu soudu.

Upozornil jsem také například na agresívní chování příslušníků romské menšiny, za což jsem si v paradoxním až groteskním vykonstruovaném obvinění vysloužil podmínečně odložený trest odnětí svobody, přičemž mi bylo protiústavně odmítnuto právo na indemnitu a celá kauza velmi výrazně zaváněla řízenou manipulací.

Coby člen delegace ČR do Rady Evropy jsem přes odpor a zrazování důrazně hájil Českou republiku na zasedání ve Štrasburku, kde byla naše země nařčena z rasismu a diskriminace menšiny. V Radě Evropy jsem výrazně vystupoval i v několika dalších případech, kdy bylo nutné hájit zájmy a pověst naší země.

Můj mandát skončil v roce 2013 rozpuštěním poslanecké sněmovny. Strana VV se v podstatě rozložila, já jsem z ní odešel a spoluzaložil politickou stranu Republika – stranu skutečně konzervativní s jasným programem, zdůrazňujícím vzdělání, rodinu, bezpečnost, a hlavně hrdost na naši zemi. S Republikou jsme šli do několika voleb, ve kterých jsme, hlavně díky nedostatku financí, výrazně neuspěli. V roce 2016 jsem rezignoval na funkci místopředsedy a ve straně jsem přerušil členství, abych mohl jako nezávislý kandidovat v roce 2018 v prezidentských volbách.

Jsem od roku 1981 ženatý, stále s jednou manželkou, a nehodlám na tom nic měnit. Máme dvě nádherné dcery, které nám dělají jenom radost a na které jsme patřičně hrdi, a dva úžasné vnuky, ve kterých vidím své budoucí kamarády, se kterými se, po tolika letech života mezi ženami a dívkami (matka, sestra, manželka, dvě dcery, dokonce i náš pes byla holka J ), budu zase věnovat svému koníčku – autům a motorsportu.

Můj zdravotní stav je překvapivě dobrý, netrpím žádnými nemocemi ani zdravotními problémy. Alkoholické nápoje požívám velmi zřídka, protože celý život rád řídím (v mládí jsem, stejně jako můj táta, jezdil automobilové soutěže). Jsem středně silný kuřák, jinými nešvary netrpím.

Jak jsem už uvedl, mým koníčkem je, kromě rodiny, vše kolem aut, občas kouknu na hokej (hrál jsem ho od šesti do sedmnácti let). Mám rád hudbu, nejraději poslouchám Rock 70. až 90. let.

Jsem v podstatě přátelský, nevyhledávám konflikty, ale také od nich neutíkám. Problémy nepřehlížím, ale snažím se je co nejefektivněji řešit, protože vím, že přehlížením problém nezmizí, naopak naroste. Jsem upřímný, nic nepředstírám, říkám věci tak, jak si je myslím. Nenávidím hrubost, faleš, pokrytectví, nedodržení daného slova. A v žádném případě nejsem politicky korektní, protože vím, že politická korektnost znemožňuje efektivní vyřešení jakéhokoliv problému.

Názory si utvářím po důkladné analýze dostupných informací, takže si za nimi stojím. Ale jsem ochotný a schopný diskutovat a uznat relevantní argumentaci. Stálost a platnost mých názorů je možné ověřit např. na mém blogu nebo facebooku několik let zpět. Nesnažím se oslovit masy za každou cenu právě populárními tématy.

Jsem stále člověkem, běžným občanem České republiky. Mám cenné zkušenosti z politiky, ale vždy jsem odmítal stát se uvnitř politikem, protože jsem poznal, že v momentě, kdy se člověkovi dostane politika do mozku, vytratí se z něj myšlení běžného člověka, začne vše vnímat jako politik a není potom schopen, byť by sebevíc chtěl, vidět, pochopit a řešit věci tak, jak opravdu jsou.

Otto Chaloupka

Komentáře jsou uzavřeny.